Jednoho dne přišla a říká: “V srdci jsem mu už dávno odpustila, ale v hlavě se mi honí tolik myšlenek, že ani nevím, jestli to zvládnu odpustit úplně.”
Tak se ptám: “Jak víte, že jste v srdci odpustila?”
“Vždycky když mám radost, on je první člověk, kterému to chci říct. A když je mi smutno, on je jediný člověk, kterému se chci svěřit.”
“Krásné! A z jakého důvodu si myslíte, že nezvládnete odpustit úplně?”
“Když to vidím okolo, co se děje, tak si hned řeknu, že to stejně nemá smysl. Kamarádky říkaly, abych si dala pozor.”
Odpovídám: “Lidé okolo a kamarádky řídí Váš život?”
“Ovšem že ne, to já se rozhoduji.”
“Tak z jakého důvodu si Vy myslíte, že nezvládnete odpustit úplně?”
Zamyslí se, otáčí zlehka hlavou směrem k oknu a odpovídá: “Mám strach. Mám takový strach, že o něj zase přijdu, že si to neumíte ani představit.”
“Odkud skutečně pramení bolest, kterou cítíte? Jak stará je ta bolest?”
“Stará?”
“Ano, říkáte zase.”
Rozplakala se a současně se omlouvá za svůj pláč, normálně nepláče na veřejnosti. Podávám paní kapesníky a tiše říkám, že je to v pořádku. Komu paní v tomto příběhu ve skutečnosti toužila odpustit?
Myslím, že není podstatné, jak by tento příběh dopadl, nicméně se nás může dotýkat na osobní rovině. Situaci vnímáme jinak díky přenosu příběhu druhého člověka, ale stejně tak můžeme získat odstup i od osobních příběhů. Alespoň po dobu sebereflexe; upřímného prozření.
Jde o určitou formu životního nadhledu, že nic není takové, jak si celou dobu myslíme, jak by se na první pohled mohlo zdát. Vše má daleko hlubší souvislosti a náš postoj je mnohdy ovlivněn jinými okolnostmi a osobami, než si ve skutečnosti myslíme.
Připustit si tuto možnost tkví v přiznání si, že jsme v každé situaci zodpovědní stejným dílem za daný výsledek, který aktuálně řešíme. Jedeme v tom stejným dílem s tím druhým, na kterém je vždy jednodušší vidět hlavní podíl viny. Přiznat si tuto skutečnost není vždy zcela tak jednoduché. Ego a hrdost nám často nedovolují připustit si vlastní díl zodpovědnosti za daný vývoj událostí.
Praxe a zkušenosti říkají, že úspěšné výsledky máme tendenci přičítat ve většině případů vlastní zásluze, v opačném případě tíhne pozornost hledat chybu u ostatních. Ne každý je schopen si otevřeně přiznat, že udělal chybu. Není ochoten si přiznat tento fakt, obzvlášť má-li svou chybu přiznat druhému člověku.
Ale jedná se o chybu? Chybujeme, nebo získáváme zkušenosti? Chybou bychom mohli nazvat to, co uděláme stejně podruhé, potřetí a po … a očekáváme jiný výsledek. To by se dalo nazvat chybou. Přesto i takové situace se dějí. Jsme lidé a chybovat je lidské. Není proto smyslem tíhnout k vlastnímu obviňování. Vše má svůj vývoj, a tak je nutné odpouštět především sobě. Přestat se vnitřně trestat za něco, co nešlo udělat tak, jak jsme si představovali, podruhé, ani potřetí.
Přiznat (si) chybu je výrazem síly stejně jako umět někoho pochválit. Jsou to polaritní postoje, které jeden bez druhého nemohou existovat, nemohla by vzniknout rovnováha.
Co je znakem nerovnováhy v tomto případě? Buď se lidé uměle pasují do neomylnosti, nebo cítí neustále za něco vinu.
Zdravě ukotvená sebehodnota nás ubezpečuje, že je naprosto v pořádku chybu udělat, ať už ve vlastním případě, tak i v případech toho druhého. Odpustit si … to je to, co nás vnitřně spojuje, díky odpuštění se stáváme celistvými, pak může být daná zkušenost zpracována.
Každý den je o možnosti nových začátků. Takovou šanci dostáváme, i když tomu nevěříme. Tak moc jsme všichni podporováni!
Těšíme se a věříme. Srdeční navigace nám jemně naznačuje cestu, kam se vydat, co udělat … k jaké změně jsme vedeni. Na nás je, jak se k tomu postavíme, jak jsme flexibilní, ale i připravení tuto cestu následovat.
Záleží především na nás samotných, zda se dokážeme pustit toho, co nás vychyluje z rovnováhy. Zda dokážeme opustit myšlenky, přesvědčení, bolesti, zranění, která jsou s námi tak bolestně dlouho. Vzhledem k tomu, že tyto typy postojů a vnitřního rozpoložení jsou známé a pohodlné, to proto nebývá výjimkou, že se jich stále a nevědomě držíme. Jak je to možné? S těmito programy fungujeme dlouho, a tak je pochopitelné, že je jednodušší zůstat s tím, s čím už umíme bravurně „pracovat“. Osvojit si nové vzory myšlení, návyky a vzorce chování je daleko větší výzvou, než setrvávat ve starém módu. Změna chce úsilí, odhodlání, odvahu, a hlavně trpělivost.
Změna je o uvědomění si vlastních rezerv a uvolnění potenciálu, což je indikátorem zvýšení kvality života, psychické odolnosti a vyrovnanosti.
Aby vznikl prostor pro nové, musí něco odejít. To je zákon, který nelze obejít. Mít a žít něco jiného, uvítat vytouženou změnu znamená udělat něco jinak:
- Uvědomit si staré vzorce chování, které již nejsou užitečné pro blaho našeho života.
- Vystoupit ze začarovaného cyklu, který má být již uzavřen.
- Posílit vůli, abychom zvládli uvítat první vlaštovky požadovaného úspěchu.
- Pojmenovat si motivaci, abychom úspěch byli schopni dlouhodobě udržet.
Všichni máme schopnost zařídit si takový život, na který se budeme těšit každý den!
Život je o změně, o vzrušení, o lásce. Je radost tvořit, tak se nechme vést. Nové začátky jsou na cestě …
♥
Veronika
PS: Volné navazování na téma odpuštění se dočtete v článku Signály nových začátků.
***
Vybraný a doplněný úryvek z knihy Životní nadhled. Kniha o tom, jak pochopit určité souvislosti v životě a jak jej brát více s nadhledem.
