Lidé dávají druhým takovou hodnotu, jakou cítí sami k sobě.
Často se můžeme setkat s takovým názorem, že nám druzí zrcadlí to, jak vnímáme sami sebe. Ano, to je pravda. Druzí si k nám dovolí to, co jim sami dovolíme. To je rovněž pravda. Souhlasíte? V konečném důsledku je to v některých případech o přijetí toho, že primární záměr daného vztahu pro všechny zúčastněné byl naplněn a je třeba jít dál.
Jsme vedeni nalézt odvahu a způsob, jak vystoupit ze zacykleného kruhu, abychom v plné síle započali nový cyklus v životě.
Odejít neznamená vzdát se nebo utéct. Tento krok je často spojen se záchranou vlastního světla a s nejvyšší péčí, kterou sobě můžeme dát. A tak pokud opouštíme nebo jsme byli opuštěni, vždy je to pro dobro všech. Vím, že toto tvrzení je někdy velmi těžké pochopit ve fázi, kdy je vše čerstvé. Ale jak se říká, všechno má svůj smysl, tak i v tomto případě se důvod vysvětlí až postupem času.
Záleží na každém z nás, jak dalece je schopen pustit se starého a dávno přežitého. Něčeho, co bylo drženo na historické bázi vzpomínek. V tomto případě je nezbytné změnit postoj, jenž souvisí se lpěním na minulosti, a to dusí a svírá nitro v bolesti. S ohledem na osobní příběh každého z nás je pochopitelné, že tyto nevyhnutelné situace jsou spojeny s bolestí, která by v případě kontrolované udržitelnosti skrytě ovlivňovala daný vztah v jeho trvání.
Časem intuitivně poznáme, jaké vztahy chceme a máme sílu vyživovat. Časem poznáme a najdeme sílu, jakých vztahů se chceme a potřebujeme vzdát, aby nám přestali brát sílu.
