Nechat odejít to, co bylo, je jedno z učení, ve kterém se neustále zdokonalujeme. Něco odešlo a další dění se hlásí o pozornost. Klidu dosáhneme, to už víme, opět tím, že vše, co do našich životů již nepatří, necháme jít.
Odpuštění je základním pilířem klidu.
Cyklus odpouštění a propouštění zdá se někdy nekonečný, ale je nezbytný, abychom se vůbec dokázali přenést z jedné fáze do druhé. To je dané učení, respektive poučení, které trvá tak dlouho, dokud v sobě držíme lítost, vztek či křivdu. Potlačované či nepřiznané emoce nejsou dobrým společníkem pro tvorbu naplňující budoucnosti. To jsou ti kostlivci, kteří nám sem tam oznámí svoji přítomnost právě tehdy, když se přichází nová etapa v životě. Právě tehdy, když se otevíráme něčemu novému, přichází, řekněme, takové prověření, jestli jsme se skutečně dokázali vypořádat s tím, co se stalo. Pokud tyto „kostlivce“ pojmenujeme, dáme jim tím pozornost, o kterou se hlásí. Vědomě si přiznáme něco, co jsme se snažili skrýt možná i sami před sebou; vyslovíme něco, co jsme se báli říci nahlas; vytáhneme pravdu na světlo.
Nic nového nemůže přijít, pokud naši pozornost zaměstnává to, co patří dějům minulosti. Co potřebujete nechat jít? Co Vás už unavuje?
Zjistěte, co to je a najděte způsob, jak se postavit k danému zjištění. Mohou to být vzpomínky, neužitečné myšlenky či přesvědčení, lidé, určité přežité a nevyhovující situace nebo zlozvyky. Vy víte, co to je. Pokuste se toto zjištění popsat. Co přesně to všechno ve Vás vyvolává? Jakým způsobem Vám tato situace měla být prospěšná? Co jste si uvědomil/a?
Moment zlomu nastává, když dojde k uvědomění, a to upřímnému uvědomění. Jak to poznáme?
Když to, co nás dříve provokovalo nebo vychylovalo z rovnováhy, nás nechává klidnými. Za těchto okolností, jež se vyvíjely do tohoto bodu mnohem delší dobu, než jsme si mysleli, můžeme zcela otevřeně říci, že jsme to zvládli.
Není třeba se již vracet do minulosti „ožívat něco“, co již nemá smysl řešit. A přesto se to tolikrát stává. Lidé se chtějí posunout, hledají různé cesty, jak se pozvednout, ale přitom jsou si sami vlastním nepřítelem. Sami si uvazují závaží v podobě mentálního pouta s minulostí.
Nové a svěží začátky přicházejí poté, když se pustíme starého.
Schopnost zachytit signál nových začátků tkví v pocitu uvolnění, a ten je věrným společníkem klidu, důvěry a optimismu. Mizí kontrola, která ve většině případů pramení z průběhu dění v minulosti. V minulosti je svým způsobem i jistota, neboť se prochází územím, které je známé. Nové začátky mohou budit nejistotu, neznámé prostředí, ale i situace, kde bude nutné mobilizovat vnitřní sílu. Vnímáte spojitosti s touhou po nových začátcích a současně potřebou se držet minulosti?
Všechno má svůj smysl a věřte, že otevřít se novým začátkům je ve své podstatě procesem, který vede každého do své síly. V tomto ohledu funguje naprosto spolehlivě termín správného načasování, neboť nikomu není do cesty postaveno to, na co není připravený. A pokud bychom to vzali z opačného úhlu pohledu, tak to, co k Vám přichází, můžete bez obav přijmout, neboť by Vám to nepřišlo, kdybyste to nezvládli.
Naprosto a bez obav se oddejte vizi, jež vyvěrá z hloubi Vašeho srdce, protože to je cesta, kde se kumuluje božská dávka štěstí.
♥
Veronika
****
PS: Líbil se Vám článek? Inspiroval Vás k zamyšlení či k nějaké změně úhlu pohledu? Budu ráda, když mi dáte vědět likem, komentářem či sdílením.
Pokud Vás téma zaujalo a chtěli byste se začíst do tématu, jak měnit životní podmínky k lepšímu, doporučuji mou knihu Životní nadhled. 
