Láska a žárlivost, tak úzce skloňujeme tyto dva pojmy, aniž bychom si to uvědomovali. Zastáván je názor, že láska souvisí se žárlivostí. Snad asi není od věci vzpomenout přísloví, že kdo nežárlí, ten nemiluje. Ale co tím doopravdy sledujeme?
Není to náhodou jakási omluva pro fakt, že sami nedokážeme zpracovat svůj vnitřní pocit méněcennosti? Neomlouváme tím to, že vlastně nejsme sami schopni pracovat s těmi obtěžujícími myšlenkami, které nás napadají při každé příležitosti, kdy nemáme partnera pod kontrolou?
Žárlivost je stav, kdy sami padáme do pocitu, který momentálně nejsme schopni ovládnout.
Ano, přesně tak, jsme ovládáni myšlenkami, které nad námi mají moc. Sami se dobrovolně necháváme skličovat pocitem, že nemáme věci pod kontrolou.
Co z toho plyne? Jsme uvězněni ve své vlastní kleci a dvířka můžeme otevřít jen my sami. Ale jak, když zámek je vně té klece? Pocit sklíčenosti, fyzické tíže a jakési síly, která nás vysává, to jsou ty pocity, kterými nás živí žárlivost. A jak se toto může rovnat lásce? Láska nás podporuje, s láskou rosteme a radujeme se. Cožpak není láska mezi dvěma lidmi právě o dobrovolném sdílení? Tak proč má žárlivost důvod vkrádat se do sladkého bytí, do života mezi dva lidi, kteří se milují?
Žárlivost se vkrádá postupně a zcela neviditelně, je jako kapka jedu, kterou z počátku nepozorujeme a nevěnujeme jí tolik pozornosti.
Někdy je to pocit, který nám dělá dobře. Ano, v tu chvíli se potvrzuje to pravidlo, že kdo nežárlí, nemiluje. Ten, kdo cítí pozornost, že se někdo o něho zajímá, bojí, vnímá zájem, že někdo o něho stojí. Ale do jaké míry je tento zájem upřímný? Žárlivostí se dostáváme do stavu, který nepřináší nic skvělého. Jen si vzpomeňte, jak se cítíte, když žárlíte. Rovná se tento pocit stavu, který si chcete uchovat? Ve své podstatě jde o pocit, kdy sami ztrácíme kontrolu nad vnímáním hodnoty sami sebe. Dostáváme se do stavu, kdy pochybujeme sami o sobě a to vede k tomu, že se uchylujeme k nižší formě jednání a žárlíme. Žárlivost je snížení sama sebe. V tu chvíli padá vlastní sebeúcta, neboť ten, kdo se nechá ovládat pochybnostmi, nevěří nejen sobě, ale i v lásku svého vztahu. Ze strany partnera tím dostáváme potvrzení, že něco není v pořádku. Proč má důvod žárlit?
Kdo věří, nemá důvodu pochybovat. Kdo věří v sám sebe, nemá důvod hledat něco, co není. Kdo miluje, vidí jasně bez předsudků a pochybností.
A tímto dostává láska rozměrů, vlastní sebeúcta je ten fakt, s kterým roste šance, a dáváme smysl vztahu. Člověk s vnitřní vírou v sebe nemá důvodu, proč žárlit. Nemá pocit se s někým srovnávat a současně se obávat o to, že by mohl přijít o partnera. Co to ve své podstatě žárlivostí dáváme najevo? Vyjadřujeme strach, že o toho druhého můžeme přijít. Strach ze ztráty. A právě tento strach nás paralyzuje a začínáme ztrácet svoji osobnost a svobodu.
Závoj žárlivosti halí vztah do šedé podoby.
Sami jsme dobrovolně klesli, abychom ztratili svoji originalitu a vlastní sílu, která nás svedla dohromady. Vztah a láska je infikovaná jedem žárlivosti. Žárlivost je závislost, stav, kdy chceme mít fyzicky pod kontrolou toho druhého. Ale proč? Je to obava z toho, že druhého ztratíme a tím se dostáváme do situace, kdy ztrácíme sami sebe. Svou pozornost věnujeme tomu faktu, že můžeme přijít o lásku. Ale ve své podstatě, kdy jsme ztratili svoji kontrolu nad sebou samým, jak u nás může zůstat láska, kterou jsme měli na začátku? Jedem jménem žárlivost bylo otráveno pouto, které vzniklo ze svobody volby.
Láska je poutem, které se nachází tam, kde je mírumilovnost a odpoutání se od jakékoli formy ovládání.
♥
Veronika
