Naučit se sebelásce chce čas. Toto učení zabere týdny, měsíce i roky. Ve své podstatě by se dalo i říci, že je to celoživotní učení, které má svůj kontinuální vývoj. Kdybych měla hledat synonymum sebelásky, řekla bych, že nejvíce zde ladí zralost. Je to právě uvědomění, že jsme naprosto hodnotní takoví, jací jsme v každém okamžiku našeho života. K tomuto stavu si každý musí dospět vlastním tempem; vědomě vnímat vlastní hodnotu.
Život je jako spirála, neustále něčím procházíme, co nás vede k určité formě uvědomění a vybízí k vzestupu vědomí. Získaný nadhled nám pomáhá zpracovat a propustit to, co nás tíží na srdci i duši. Pak odpustíme a posuneme se dál, abychom si díky této významné vnitřní transformaci dovolili postoupit v točivé spirále života výše, kde na nás čekají nejen další prožitky, ale i výzvy. Nabízí se vděčnost, kterou je blahodárné procítit za vše, co se děje v našem životě, protože to, co se děje a z čeho jsme možná až rozčarovaní, se neděje nám, ale pro nás; vždy dostáváme ideální podmínky k tomu, abychom z dané situace dokázali vykřesat to nejlepší pro náš růst. Dostává se nám příležitosti, jak procítit přesah poznání; onu červenou nit celého dění.
Nejvíce intenzivními momenty v rámci tohoto učení jsou takové, kdy si myslíme, že to nedáme. Kdy se nám zdá, že pořádná nálož emocí, okolností a všeho, co se děje, snad pracuje proti nám. Ale jak to, když učení sebelásce hlásá být v klidu, mít se rádi, meditovat, být k sobě laskaví, afirmovat si atd. Rady, které když slyšíte, prostě v některých momentech nechápete a fungují jako nášlapná mina. Bingo! A o to tu prostě běží. Paradox, viďte? Ovšem věřím, že mnozí z vás, kteří jsou vědomě na cestě sebepřijetí, přesně vědí, o čem je řeč. Jde o připuštění si pravdy; holé skutečnosti, že láska je hlavně o tom, abychom si dokázali připustit všechny emoce, které jsou naše, protože teprve tehdy můžeme pracovat s autentickými příčinami, jež nás vzdalují od sebepřijetí.
Pastí v tomto učení se stává, že lidé mají tendenci tíhnout k líbivým pocitům a myšlenkám. Nutí se do procítění lásky k sobě sama, kdy strnulost jen nahrává posilování neužitečných stavů tísně a vzteku, že je něco špatně. Vládu zde má ego, které chce mít všechno perfektní a podvědomě zde dochází k vytěsnění emocí, o které nemá zájem. Jak velký omyl! K čemu pak dochází? Lidé se snaží zalepit, odehnat, překrýt či dokonce ošálit vlastní mysl všechno, co je dráždí a způsobuje vnitřní tlak. Utíkají od něčeho, co se jim pak opět vrátí a bouchne jako nášlapná mina. Dostanou se do situace, kdy jednoduše nechápou, co se děje; proč je jim daná situace tak nepříjemná… a jsme u toho, takové momenty přicházejí, aby dotyčného upozornily na něco, co si nechce připustit a žádá si pochopení.
Když přijímám sebe, přijímám i Tebe.
Jakmile začnete věnovat pozornost všem emocím, i těm, které nejsou zrovna moc příjemné, teprve tehdy nastupuje na cestu skutečného poznávání a učení, jak milovat svoje vlastní já, a to v komplexní rovině. Když odmítáte vlastní emoce, řekněme vaši stinnou stránku, dochází k popírání sebe sama… dochází k odmítání sebe sama, což způsobuje stavy vnitřní tenze a celkové nespokojenosti. Celistvost je utvářena přijetím všech aspektů osobnosti, nejen oceněním světlých stránek, ale přijetím i těch stinných, svým způsobem nechtěných.
Toto učení nelze uspěchat, chce to trpělivost. Jedno je jisté, jsme v tom všichni společně a nikdo není vyloučen. Je to kolektivní forma učení, v rámci kterého máme každý svoje ideální podmínky. Navzájem se potkáváme a ovlivňujeme, aby každý dostal příležitost poznat sám sebe, jak vlastně funguje a co potřebuje k tomu, aby se začal přijímat takový, jaký je. Co je žádoucí si připustit, a následně i změnit.
Teď přichází to nejdůležitější… Buďme k sobě laskaví, protože je to právě čas, který všichni potřebujeme, abychom dokázali a byli schopni přijmout skutečnost takovou, jaká je. Když jsem zmínila synonymum k sebelásce, zazněla zralost, a teď mi přichází vstříc i výraz trpělivost.
Veronika
